Co si představit pod pojmem outdoorové oblečení? Jednoduše oblečení na veškeré aktivity prováděné venku, zjednodušeně a česky: "oblečení na aktivity v přírodě". Mezi nejběžnější outdoorové aktivity, na které budeme potřebovat outdoorové oblečení můžeme zařadit: Turistika, horolezectví, vodáctví, jízda na koni, cyklistika, tramping, paragliding, atd. Podobným pojmem jako outdoorové oblečení je pojem funkční oblečení. Zde už název trochu přibližuje, že se jedná o oblečení trochu jiného charakteru než oblečení společenské nebo pracovní. Outdoorové oblečení je tedy oblečení, které funguje.
Jak může oblečení fungovat?
Odpověď je poměrně jednoduchá. Základem outdoorového oblékání je vrstvení. Říká se tomu princip cibulové slupky nebo-li funkční vrstvy. Máme tři základní vrstvy oblečení a každá musí plnit správně svoji úlohu, aby to všechno fungovalo jako celek. Základem pro všechny vrstvy je teorie ztráty tepla. Pokud jsou vaše tepelné ztráty větší než tělem vyprodukované teplo, je vám prostě zima. Teplo lze při outdoorovách aktivitách ztratit: vyzařováním, dýcháním, prouděním (vítr), kontaktem a odpařováním (pocení). Všechny tyto způsoby se významně podílejí na vytvoření diskomfortu při outdoorových aktivitách.
- Vyzařování tepla lze snadno omezit použitím vhodné 1. vrstvy oblečení (trika).
- Dýchání nelze jako zdroj ztrátového tepla při aktivitách v přírodě moc ovlivnit.
- Proudění (vítr) lze vhodným oblečením ovlivnit docela snadno. Pokud vám oblečení neprofoukne, máte vyhráno. U proudění pozor na pocitovou teplotu. Při teplotě -5°C a rychlosti větru 50 km/h pociťujeme teplotu -15°C. S rostoucí teplotou a rychlostí větru stoupá logicky riziko tvorby omrzlin!
- Kontakt je klasickým a poměrně rychlým způsobem ztráty tepla. Prostě v bavlněném triku, které si spotíte je vám zima.
- Odpařování nebo-li pocení je způsob, jak organismus zabraňuje přehřátí. Potit se budeme při fyzické aktivitě vždycky.
Pokud si tedy znovu důkladně přečteme předchozí informace o tom, jak se ztrácí tělesné teplo, jednoznačně nám vyplyne, že ideální outdoorové oblečení je: větruvzdorné, nepromokavé a zároveň perfektně prodyšné.
1. vrstva outdoorového oblečení transportuje vlhkost
Tato vrstva oblečení musí zabezpečit transport potu do další vrstvy. Při vysoce aerobní aktivitě volíme trička ze syntetických materiálů - polyester, polypropylen, aby pot šel rychle od těla a tričko bylo rychle suché nebo pot z propoceného trička byl rychle transportován do další 2. vrstvy. Čím je aktivita méně potivá, tím víc můžeme volit komfortní materály - Merino, které fungují na principu zadržení vody (jsou více nasákavé). Můžeme volit i kombinace materiálů, např. 60% merina (komfort) a 40% polyesteru (odvod potu). Více v článku Merino nebo syntetika.
Nejdůležitější u 1. vrsty je, aby si zákazník rozmyslel účel, ke kterému tričko potřebuje. Na rekreační sjezdové lyžování budeme volit komfortní tlusté Merino, ale na ultramaraton v chladných podmínkách je ideální triko z polyesteru.
funkční 1. vrstva zajišťuje rychlý odvod potu - zdroj: Inov8
2. vrstva outdoorového oblečení je izolační
Název napovídá, že hlavní funkcí druhé vrstvy je izolace tepla a zamezení tepelných ztrát. Syntetické materiály zde mají navrch od materiálů přírodních. Jde totiž o schopnost materiálu zachovat si izolačních schopnosti i po navlhnutí izolačního materiálu. Pot (vlhkost) by tímto materiálem měl prostoupit na povrch tohoto oblečení bez výraznějších tepelných ztrát. Nejznámějším představitelem druhé vrstvy je materiál Polartec Powerstretch popřípadě materiály typu Technopile (Warmpeace, Tilak). Oblíbené jsou taktéž výrobky z Merina (komfort), kombinované polyesterovým vláknem (funkčnost).
Klasická flíska patří mezi nejobvyklejší zástupce druhé vrstvy. Materiál Polartec způsobil v 90. letech takřka revoluci v outdoorovém oblékání a kdo neměl "polarku", jako by nežil. Flíska zahřeje, je voduodpudivá a prodyšná. Dnes tento materiál překonaly softshelly, které spojují kvalitní tepelně izolační vlastnosti s částečnou nepromokavostí a větruodolností. Jsou tedy vhodnější, pokud druhou vrstvu použijeme zároveň jako poslední vrstvu. Rozdíly v ceně softshellu dělá většinou prodyšnost a nepromokavost. Zejména levnější softshelly se nevyznačují ani jedním ze zmíněného. Cenu u bund pak samozřejmě určují další detaily jako zipy, střih a technické řešení bundy.
Softshellová bunda může být použita jako 2. i jako 3. vrstva. Svrchní materiál z polyamidu je hustě tkaný, proto je částečně nepromokavý, odolný a přitom prodyšný. Vnitřní materiál dělá výrazné rozdíly v bundách i kalhotách. Buď může být softshell zateplený nebo pouze lehký s jemně česanou vnitřní vrstvou. Jedná se o nemembránové softshelly.
Pokud mezi svrchní vrstvu z polyamidu a vnější polyesterovou podšívku vložíme membránu, jedná se již o membránové softshelly. Membránový softshell je materiál, který můžeme již použít v 80% i jako 3. vrstvu. Integrovaná membrána zajistí nepromokavost se zachováním prodyšnosti. Pořád ho ale řadíme do 2. vrstvy, protože má mít zejména izolační funkci, jak jsme si řekli na začátku. Zabraňuje tedy hlavně ztrátě tepla. Kvalitní membrána musí být dobře prodyšná a zároveň nepromokavá. Softshellové bundy se ale primárně nepoužívají do tvrdého horského počasí, nečekejte tedy od softshellek to samé jako od membránových bund 3. vrstvy.
Do izolační 2. vrstvy patří i zateplené bundy. Zateplení můžeme provést peřím, které není vhodné na vysoce aerobní aktivity jako běh nebo cyklistika, ale využijeme ho spíše k méně potivým outdoorovým sportům nebo jako zálohu do batohu, když přijde opravdu zima. Na zátěžový sport budou vhodnější bundy z voduodpudivých izolačních materiálů, např. Primaloft. Všechny zateplené bundy by měly mít voduodpudivý materiál DWR s vysokou hustotou tkaní. Výhodou takových bund je perfektní sbalitelnost a nízká hmotnost.
funkční druhá vrstva - zdroj: High Point
3. vrstva outdoorového oblečení je ochranná
Vrchní vrstva plní dvě základní funkce: ochranu proti větru a ochranu proti vodě. Zároveň se musí blýsknout svou prodyšností, protože neprodyšná bunda by plnila spíše funkci pláštěnky. Zde jednoznačně vyčnívají syntetické materiály před přírodními. Nepromokavost a větruodolnost materiálu způsobuje zátěr nebo membrána.
- Zátěr - je nanesení vrstvy (nejčastěji polyuretanu) na vnitřní část svrchní vrstvy natřením (proto zátěr). Tento proces je levný, ne však ideální. Největší nevýhodou zátěru je nerovnoměrnost nanesení polyuretanu. To většinou způsobí snížení kvality zátěru, protože rozdíly v tloušťce nanesené vrstvy můžou být až 50%. Největší výhodou je nízká cena díky snadnému výrobnímu procesu.
Zátěr najdeme u levnějších typů bund a kalhot. Obecně zátěr nedosahuje nikdy kvality membrán. - Membrána - laminuje se na základní materiál jako samostatná vrstva. Membrány máme 3 vrstvé nebo 2 vrstvé. Dnes dokonce 2,5 vrstvé. Největší nevýhodou membrán je, že jsou drahé, protože výrobní proces je náročnější v porovnání se zátěrem. Největší výhodou je, že má membrána stejné vlastnosti po celé ploše materiálu.
Membránu najdeme u dražších typů bund a kalhot. Obecně je jakákoliv membrána lepší než zátěr.
Nepromokavost materiálu
Vyjadřuje schopnost materiálu odolávat tlaku vodního sloupce. Vždy se udává v milimetrech a čím je číslo vyšší, tím je materiál voděodolnější. Vodní sloupec se měří v laboratoři podle ISO 811 a to tím způsobem, že se na kus materiálu, který chceme změřit, položíme válec průměru 10cm a ten se začne plnit vodou. Jak se válec plní vodou, začíná se zvyšovat jeho hmotnost a tím pádem i tlak a rozhodujícím okamžikem se stává průnik prvních 3 kapek vody.
| sezení v trávě | 5000 mm |
| klečení v trávě | 12000 mm |
| tlak popruhů batohu | 18000 mm |
| pád lyžaře do sněhu | 30000 mm |
Reálně by materiál pro outdoorové aktivity měl mít nepromokavost minimálně 18000mm vodního sloupce. Nedílnou součástí nepromokavých bund a kalhot by měly být voděodolné zipy neb zipy kryté légou a přelepení všech švů by mělo být samozřejmostí.
Obecně je každý nepromokavý materiál větruodolný.
Prodyšnost materiálu
Prodyšnost je schopnost materiálu propouštět vodní páry produkované lidským tělem do okolního prostředí. Prodyšnost je velmi závislá na okolních klimatických podmínkách, zátěži a dalších faktorech. Podstatné je pro lidské tělo těchto par se přes oblečení zbavit, jinak by došlo k přehřívání organismu. Pro měření prodyšnosti se používají dvě metody:
- Metoda MVTR g/m2/24 hod. (moisture vapour transmission rates) dle normy udává kolik gramů vodní páry je schopno odpařit se za 24 hodin přes metr čtvereční měřené látky.
- Metoda RET (skin model) Tato metoda měří odpor, který klade látka při prostupu vodní páry. V praxi to znamená, že čím menší číslo, tím lepší prodyšnost.
| 0 - 6 | velmi dobrá prodyšnost | < 20 000 g/m2 x 24 hodin |
| 6 - 13 | dobrá prodyšnost | 9000 – 20 000 g/m2 x 24 hodin |
| 13 - 20 | uspokojivá prodyšnost | 5000 – 9000 g/m2 x 24 hodin |
| 20 - 30 | nevyhovující prodyšnost | < 5000 g/m2 x 24 hodin |
Výsledky celkové prodyšnosti jsou závislé především od základní látky a pokud tam je propustnost par nízká, žádná membrána ji nemůže zlepšit. Čím více je látka pevnější a odolnější vůči otěru, tím méně bude prodyšná.
Ano, uhádli jste. Vlastnosti nepromokavost a prodyšnost se vzájemně vylučují. Není jednoduché vyrobit materiál, který je maximálně nepromokavý a zároveň perfektně prodyšný. Platí zde přímá úměra: čím lepší vlastnosti, tím vyšší cena.
funkční 3. vrstva - zdroj: High Point