Chodíte často do hor a nechce se vám vláčet s konzervami a dalším množstvím surovin, které zaberou v batohu hromadu místa a navíc se nelidsky „pronesou“ na vašich zádech? Nemáte v lásce emulgátory a další ingredience, které zatěžují váš organismus a navíc tělu nepřináší po fyzickém výkonu žádnou přidanou hodnotu? Pak je tento článek určen právě vám a jídlo na cestu se stane vaším společníkem stejně jako se stalo mně. Autorem je Michal Štěpánek, cestovatel, turista, horolezec a horský průvodce z Valašského Meziříčí.
Cílem této recenze není hodnotit chuť, výživovou složku, či nepřeberné množství různorodých pokrmů. Veškeré informace týkající se jednotlivých expedičních pokrmů jsou navíc snadno dohledatelné ve veřejném prostoru. Každému z nás ostatně chutná něco jiného a tak by bylo rozebírání ve stylu chutná/nechutná doslova bojem s větrnými mlýny.
Během třítýdenního putování po tureckých horách se mnou dehydrovaná strava „proputovala“ oblasti Kaçkar Dağları, Süphan Dağı, Nemrut Dağı, Çadır Dağı. Měl jsem tak možnost vyzkoušet hned tři přední značky (Travellunch, Summit to Eat, Lyofood) a ověřit si ve vysokohorských podmínkách jejich praktičnost, což je stránka, na kterou bych se rád v několika bodech zaměřil. Uvedu zde jasné argumenty, proč se při přechodu hor "na těžko" vždy rozhoduju pro pár pytlíku dehydrovaného jídla.
Příprava dehydrované stravy - foto: Michal Štěpánek
Skladnost a nízká hmotnost
Určitě je skladnost a malá váha důležitým aspektem při cestování s „plnou polní.“ V tomto ohledu je dehydrovaná strava ideálním a tím nejlepším společníkem.
Rychlost a jednoduchost
Stačí během pár minut ohřát v rendlíku vodu, expediční stravu přímo v pytlíku zalít, nechat chvíli „odpočinout“ a je hotovo. Bez zbytečného špinění nádobí. Je to opravdu jídlo na cestu.
Množství vody
Bez odměrky je dosti těžké odhadnout přesné množství vody, které musíte do pytlíku s dehydrovanou stravou nalít. Proto raději doporučuju nejprve zalévat méně a v případě potřeby vodu vždy dodatečně dolít. Při opačném postupu si z jídla vyrobíte rovnou polévku a to fakt nechcete.
Uzavíratelnost sáčku
V tomto ohledu nejvíce oceňuji jídlo na cesty Summit to Eat. Kromě praktického gelového uzavírání pytlíku, obsahuje vnitřní stěna sáčku i rysku, která značí do jaké míry má být pokrm zalit vodou. Lyofood je uzavíráním sáčku opatřen také, chybí mu však zmiňovaná ryska. Travellunch pak postrádá jak uzavírání, tak i rysku. Není to však nic limitujícího, vrchní část pytlíku jsem vždy sroloval a „přiklopil“ kamenem, který suploval uzavírání.
Důkladné promíchání v sáčku
Doporučuju tuto fázi nijak neuspěchat a pořádně pokrm promíchat, zejména pak v rozích samotného pytlíku, které jsou hůře dostupnout oblastí. K promíchání hlubokého sáčku se vám bude hodit delší lžička. Pokud si ji tedy budete teprve pořizovat, myslete na to.
Lepší jsou větší porce dehydrované stravy
Pokud jste stejnými jedlíky jako já, rovnou doporučuju objednat si dvojitou porci. Jednoporce mně při větším výkonu nestačila.
Pestrá paleta a výběr jídel na cestu
Jídlo na cesty si vybere určitě každý. Ať už jste vegetariáni, nebo naopak „masorádi“, milovníci těstovin, nebo různých dezertů. Každý výrobce myslel na všechny a na výběr jsou i speciální jídla pro vegany nebo bezlepkové jídlo.
Konzistence jídla na cesty Travellunch - foto: Michal Štěpánek
Michal Štěpánek
Jmenuji se Michal Štěpánek, pocházím a žiji v malebném městečku v podhůří Beskyd, ve Valašském Meziříčí. Chtělo by se říci, že tím se můj vztah k horám a všemu okolo, co k tomu patří, automaticky vysvětluje… Paradoxně tomu bylo právě naopak. Až později jsem si „našel“ v horách a cestování zalíbení. Začal jsem šlapat po kopcích pravidelně, poznával tak i prostředí a rozmanitost mimo svůj kraj. Vše vyvrcholilo v roce 2013, kdy jsem se poprvé podíval za hranice Evropy. Tato cesta byla natolik inspirativní a zajímavá, že jsem si dojmy a pocity z ní nechtěl nechávat jen tak pro sebe. Vznikl tak nápad realizovat cestovatelské přednášky, který funguje už bezmála sedm let.
Kde všude jsem zanechal otisky svých pohorek: Slovensko, Srbsko, Černá Hora, Albánie, Slovinsko, Rumunsko, Rakousko, Itálie, Švýcarsko, Korsika, Gruzie, Kyrgyzstán, Írán, Indie, Turecko, Libanon.
Kde jsem se cítil nejlépe: Turecko, Írán, Gruzie, Rakousko.
Na co si brousím zuby: Omán, Tádžikistán, Ázerbájdžán, Pákistán, Afghánistán, Sýrie, Irák.
Michal Štěpánek v horách Turecka - foto: Jan Hřežík